Pokud je pravdou koalice s KSČM (nechce se mi tomu pořád věřit), pak považuji za svou povinnost k tomu říci následující:
Na úrovni státu je to nebetyčně vzdálená problematika, nad kterou se lze, bohužel, tak nanejvýš pohoršit a rozhazovat přitom bezradně rukama. Také postavení kraje je v hierarchii pocitové dostupnosti a možnostech s tím spojených stále ještě dostatečným alibi pro ty, kteří se chtějí vymlouvat na nemožnost dostání principiálních zásad a jejich následného prosazování. V poslední úrovni, komunální, která je v systému správy nastavena, již tato alibi použít nelze. Jsme příliš blízko, nelze nevidět, nelze neslyšet, nelze poodstoupit. Rozhodnutí jsou zde čistě a jenom v naší pravomoci. Snad právě proto je tolik smutné vidět rezignaci, kterou prokázali někteří zvolení zastupitelé při vytvoření koalice v Třeboni tím, že podepsali koaliční smlouvu také s KSČM. Měli být pojistkou, stali se však pouhým nástrojem výmluv; od komunální úrovně, která prý funguje jinak, přes záruky, kterých se jim dostalo, až po dobu, která se změnila. Jistě, když jsme nuceni, zbývají ještě výmluvy. Postup zmíněných zastupitelů je však tristní o to více, oč méně byla koalice s KSČM nutná. Snad je to z jednoho prozaického důvodu. KSČM jim již nevadí. Nevadí jim jako podnikatelům, nevadí jim jako zástupcům akademických kruhů, nevadí jim jako těm, kteří v roce 1989 stáli na náměstích a proti komunistům se vymezili. Nevadí jim z principu, od kterého ustoupili. Nevadí, protože stejně žijí v době, které se principů nedostává. A především jim nevadí, neboť na komunální úrovni přece neexistují ideové rozpory, na komunální úrovni jde o chodníky a silnice. Jako by zde existovala čistě materiální podstata a jakékoli ideje byly tímto materialismem potlačeny. Zoufale by se chtělo doufat, že tomu tak je. Existuje však tisíc a jedna případů, které tuto naivitu rozporují jako memento pro ty, kteří by chtěli opět na ideovou odpovědnost bláhově rezignovat. V Třeboni se nám bohužel přesně této rezignace dostalo. Snad je to podloženo další výmluvou, která je sice hledána ještě na nižší správní úrovni, již už ale nalézt nelze. Tou poslední úrovní jsme totiž my sami, naše svědomí, morálka, mravní zásady. Tedy to, co už v této chvíli můžou zmínění zastupitelé použít jenom v případě, až se budou dívat do zrcadla, namlouvajíce si, že nemohli jinak…
